Začínají Spojené státy měnit způsob, jakým vyvažují své vztahy s Ruskem, Evropou, Čínou a Íránem?

Naftová dohoda mezi Trumpem a Ruskem představuje mimořádný geopolitický moment. A zdaleka nikoliv především kvůli naftě. Z Trumpova příspěvku z 9. října 2026 a jeho bezprostředního kontextu se domnívám, že se před námi otevírá otázka, která významem přesahuje obchod s ruskými energetickými surovinami: „Začínají Spojené státy měnit způsob, jakým vyvažují své vztahy s Ruskem, Evropou, Čínou a Íránem“? Dohoda totiž představuje významný signál, z něhož takovou možnost lze poměrně oprávněně dovozovat.

Dohoda a co je důležitější než samotné oznámení?

Trump oznámil, že se s Putinem dohodl na dodávkách motorové nafty na americký ale i světový trh. Rusko podle dohody dodá:

• 300 000 tun okamžitě,
• 500 000 tun během listopadu,
• dále pak 1 000 000 tun a
• další 3 miliony tun podle stavu ruských rafinérií.

Celkem jde až o 4,8 milionu tun. Oněch 4,8 milionu tun nafty odpovídá zhruba 36 milionům barelů. Podle amerického úřadu EIA činila spotřeba ropných destilátů v USA za rok 2025 v průměru přibližně 3,9 milionu barelů denně [0]. Kdyby tedy celé oznámené množství směřovalo výhradně na americký trh, odpovídalo by přibližně devíti dnům americké spotřeby. Ve skutečnosti je však rozloženo do delšího období a určeno americkému i světovému trhu.

Trump to spojil i se svým tvrzením o nastolení úplné americké kontroly Hormuzského průlivu a s prohlášením, že Írán nesmí získat jadernou zbraň [1]. Zásadní je ale ještě jedna okolnost, která dovoz nafty z Ruska umožňuje. A tou je uvolnění části amerických sankčních omezení, tedy zásadní změna sankční politiky USA vůči Rusku [2]. Pokusím se vysvětlit, co všechno to může znamenat.

Rusko využívá energetické krize jako prostředku k obnovení vlivu ve světové politice

V Rusku, které vede vleklou agresorskou válku proti Ukrajině a jehož rafinerie čelí ukrajinským útokům, podle údajů Mezinárodní energetické agentury klesla produkce nafty asi o 30 %. Rusko tak její vývoz omezilo až do konce října [3]. Přesto se stává pro Trumpa zachráncem při řešení tím samým Trumpem vyvolané energetické krize. Sleduje tím Rusko možnost přeměnit hospodářskou slabinu v diplomatickou vyjednávací páku?

Z geopolitického hlediska se nabízejí tři mechanismy:

1. Rusko se snaží získat zpět část své vyjednávací síly. Sankce měly omezovat jeho možnosti financovat válku. Nyní ale stejná země, přesněji řečeno tentýž prezident, který je na Rusko uvaloval, část omezení uvolňuje, protože sám potřebuje zmírnit následky vlastní energetické krize.
2. Vzniká nebezpečná vzájemná závislost. USA potřebují dostupné pohonné hmoty. Rusko potřebuje příjmy a zejména odstranění obchodních překážek. Jejich zájmy se v tomto konkrétním bodě setkávají, přestože jejich širší geopolitické zájmy zůstávají protichůdné.
3. Úspěšné ukrajinské útoky na ruské rafinerie vyvolávají tlak na jejich ukončení. Trump tvrdí, že ukrajinské útoky na ruskou ropnou infrastrukturu omezují světové dodávky nafty a zvyšují její cenu a vyzývá Ukrajinu, aby s nimi přestala [4]. Navíc se Trump svými výroky o potřebě změnit prezidenta otevřeně hrubě vměšuje do vnitřních záležitostí Ukrajiny [5].

Poslední bod, tlak na ukončení války rovnající se kapitulaci Ukrajiny, považuji nejenom za nejdůležitější, ale pro Ukrajinu a zejména pro tzv. východní a střední Evropu, tedy země bývalého sovětského vlivu, za nejdůležitější a nejnebezpečnější.

Problém Ukrajiny není nafta, nýbrž oslabení společného vyjednávacího rámce

Podívejme se na situaci z pohledu Ukrajiny. Aby omezila financování a zásobování ruské armády, která proti ní vede agresorskou a teroristickou válku, snaží se Ukrajina likvidovat ruskou ropnou a energetickou infrastrukturu. Evropské státy přijímací další a další sankční balíčky a Spojené státy, či spíše Donald Trump, se tváří, že jednají s Ukrajinou a Evropou o ukončení války.

Z druhé strany americký prezident ve stejné době samostatně vyjedná s Putinem obchodní ujednání, které má pro Rusko hospodářskou hodnotu. I načasování je skutečně pozoruhodné. Zveřejnění Putinsko-Trumpovského kšeftu, je velmi pravděpodobné, že byl dojednán už dříve, přichází v době rozhovorů amerických, ukrajinských a evropských zástupců v Miami [6].

Podle OSINT (otevřených) zdrojů ruský tanker MINERVA ZEN, který s nákladem nafty vyplul z ruského Petrohradu 22. září, směřuje do amerického přístavu Savannah, kde by měl zakotvit v nejbližší době. Pokud je to opravdu tak, byla dohoda Trump-Putin o naftě uzavřena před více než 14 dny od jejího zveřejnění Trumpem [7].

Co z toho plyne? Jakékoliv sankce mají skutečnou vyjednávací hodnotu pouze tehdy, že jejich odstranění nebo omezení je možné podmínit ústupky ze strany sankcionovaného státu. Pokud se odstranění nebo zmírnění sankce poskytuje za hospodářské dodávky místo relevantních a ověřitelných kroků k ukončení války, pak se zásadním způsobem oslabuje vyjednávací schopnost a postavení napadené strany. Hospodářské uvolňování vůči Rusku přestává být spojeno s postupem k ukončování ruské agrese na Ukrajině.

Jinými slovy. Kyjev i evropské vlády musejí počítat s tím, že Washington může sledovat své bezprostřední hospodářské zájmy nezávisle na společné sankční strategii. A to je zásadní změna vyjednávacích očekávání, a to i kdyby se samotná naftová dohoda ukázala jen jako krátkodobá.

Evropa ztrácí strategickou samostatnost

Pokud ji tedy eště úplně neztratila. Evropa se kvůli Putinsko-Trumpovskému naftovému kšeftu ocitá ve velmi komplikované situaci. Evropský bezpečnostní zájem spočívá v omezení schopnosti Ruska vojensky ohrožovat evropské státy. Současně však Evropa potřebuje stabilní světový obchod, dostupnou energii a fungující bezpečnostní spolupráci s USA. Začíná-li Washington významně oddělovat hospodářské vztahy s Ruskem od bezpečnostních otázek, evropská obraná strategie se dostává do nepříjemných obtíží. Nemusí sice hned vést k rozpadu NATO, ale spoleh na americkou pomoc nejenom v případě ruského vojenského útoku začíná být silně diskutabilní. Obzvlášť podaří-li se bezskrupulóznímu Trumpovi zvrátit svými sliby výsledky nadcházejících „midterms“.

Zajímavý je i časový kontrast. Zatímco představitelé Evropské Unie 7. října schválili přípravu rozsáhlého nového sankčního seznamu proti Rusku, americké ministerstvo financí o dva dny později umožnilo vybrané ruské energetické transakce.

Je načase, aby Evropa začala opravdu seriózně budovat nejenom vlastní obranný průmysl a obranné schopnosti, ale i posilovat energetickou odolnost, zpravodajské kapacity a výrazně zesílit v pomoci Ukrajině ubránit svoji samostatnost a zvítězit nad agresorem. Bohužel často nabývám dojmu, že dohoda dvaceti sedmi států vedených egoisty, kteří Brusel považují za bojiště o své parciální zájmy, a nikoliv za fórum, které má vést k prosperitě a bezpečnosti Evropské unie jako celku, není v dohledné době možná.

Navíc masová, nejen proruská, propaganda, teroristické akce a sabotáže, nad nimiž většina obyvatel zavírá oči [8], a nástup extremistických, nacionalistických a nezřídka otevřeně proruských politických stran napříč celou Evropou, rozhodně nevedou k bezpečnostnímu a obrannému sjednocení Evropy.

Čína a možnost vzniku nového mocenského trojúhelníku

Širší geopolitické souvislosti, byť se o nich hovoří méně, rozhodně nelze podceňovat. Rusko se od počátku války stalo ekonomicky i strategicky mnohem více závislé právě na Číně. USA tak stojí před problémem dvou spolupracujících mocností, z nichž Čína představuje rozsáhlejší dlouhodobou hospodářskou a technologickou konkurenci.

I když nejsem politolog, dokážu si představit, že Trump vidí ve spolupráci s Ruskem možnost zabránit příliš těsnému rusko-čínskému propojení. Současné Rusko je však na Číně strukturálně závislé v řadě oblastí, které USA jednou obchodní dohodou nenahradí. A pro Peking ruská závislost není problém, ale spíše výhoda. Čína myslí dlouhodobě [9], může sledovat, zda se oslabuje soudržnost Západu, jak pevné jsou americké sankce a nakolik americká domácí politika ovlivňuje zahraničněpolitické závazky. A vyvozovat z toho svoje závěry. Třeba ohledně Tchaj-wanu.

Írán a Hormuz

Trump ve svém oznámení zdůrazňuje úplnou kontrolu USA nad Hormuzským průlivem a současně oznamuje potřebu ruské nafty. Zřejmý rozpor Trumpova vyjádření je geopoliticky mnohem zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Proč?

Vojenská převaha nad námořní oblastí totiž není totéž jako schopnost zajistit bezpečný a hospodářsky předvídatelný provoz. Írán ostatně opakovaně ukazuje, že i bez převahy nad americkým námořnictvem může ohrožovat obchodní plavidla a ovlivňovat nejen náklady na dopravu, ale i ochotu rejdařů plout vodami, kde se válčí. I když je Trump prohlašuje za bezpečné. Silnější vojenská mocnost sice může dokázat zničit protivníkovu flotilu a vojenské základny, ale nemusí být schopna levně a trvale ochránit tisíce jednotlivých obchodních pohybů. A slabší protivník nepotřebuje zvítězit v námořní bitvě. Stačí, když dokáže udržovat dostatečné riziko pro rejdaře a pojišťovny.

Spojené státy tedy potřebují vedle vojenských prostředků i hospodářské alternativy. A jednou z nich se nyní stává ruská nafta, což vytváří pozoruhodnou situaci – USA hledají hospodářskou pomoc u Ruska, které současně udržuje strategické vztahy s Íránem. Tyto vztahy pokračovaly i během letošního americko-izraelského konfliktu s Teheránem. Ukazuje to mimo jiné, jak se jednotlivé válečné konflikty v různých místech světa začínají vzájemně ekonomicky i strategicky propojovat. A rozhodně bychom se v Evropě neměli chlácholit tím, že se nás nějaké války na Ukrajině, na blízkém Východě nebo kdekoliv jinde netýkají, neboť „nám se to přece stát nemůže“.

Může. Ekonomická globalizace umožňuje, aby lokální vojenský konflikt vytvářel tak rozsáhlé hospodářské následky, že se začne měnit strategické chování i těch států, které konflikt přímo nevedou. Propojené ekonomiky se nedají snadno rozdělit na přátelské a nepřátelské. Bezpečnostní a hospodářské zájmy jednotlivých států se mohou dostávat do rozporu.

A současná situace tento problém názorně ilustruje. Spojené státy se vojensky konfrontují s Íránem, hospodářsky vyjednávají s Ruskem, bezpečnostně podporují Evropu a strategicky soupeří s Čínou. Přitom každé rozhodnutí v jednom z těchto vztahů mění podmínky zbývajících tří.

Co získali Putin a Trump

Sankce mají sílu nejen proto, že vytvářejí hospodářskou bolest, ale také proto, že ostatní státy věří v jejich předvídatelné uplatňování. Pokud jejich používání začne záviset především na momentální potřebě dovozce, může to časem změnit způsob, jakým ostatní mocnosti vyhodnocují americké hrozby i sliby.

Sankce jsou zároveň nástrojem politiky, nikoliv samoúčelem. Jejich cílené uvolnění může být racionální součástí vyjednávání, pokud za ně sankcionovaný poskytne odpovídající protihodnotu.

Proto si myslím, že nejdůležitější dosud nezodpovězená otázka zní: Co přesně získal Putin od Trumpa, kromě možnosti znovu prodávat naftu? A co za ni, kromě samotných dodávek, případně získaly Spojené státy?

Co když dnes nesledujeme jen počátek nové světové mocenské rovnováhy. Co když sledujeme něco méně nápadného, ale systémově významného – jak se dlouhodobá zahraniční politika velmoci dostává pod tlak bezprostředních ekonomických potřeb.

Demokracie a morální autority

Dostáváme se k otázce, kterou si nejspíš mnozí z nás uvědomují, byť ji nedokážeme přesně formulovat. K otázce, která je možná z dlouhodobého hlediska důležitější než samotné přeskupování geopolitických sil: co se stane se světovým řádem, když země, která po desetiletí vystupovala jako jeden z hlavních garantů demokratických hodnot, začne být svými spojenci i ostatními státy vnímána především jako mocnost sledující okamžité vlastní zájmy?

Důsledky totiž mohou být hlubší, než naznačují bezprostřední politické reakce na Trumpovu dohodu s Putinem. Nejde jen o důvěru v amerického prezidenta. Jde o důvěru v americký stát, v jeho instituce, v trvalost jeho závazků a nakonec také v důvěryhodnost hodnot, které Spojené státy dlouhodobě reprezentovaly. A hlavně, jednotlivé společnosti si z této situace mohou vyvodit velmi odlišné závěry. Co nám může hrozit:

1. Oddělení demokracie od její morální autority.
   Demokracie není jen mechanismus, kterým si občané vybírají své představitele. Je to také soustava principů, vláda práva, předvídatelnost rozhodování, odpovědnost politiků a omezení svévolného výkonu moci. Žádná demokracie samozřejmě tyto principy nenaplňuje dokonale a ani Spojené státy nebyly v tomto ohledu výjimkou. Problém proto nespočívá jednoduše v tom, že demokratický stát uzavírá obchodní dohodu s autoritářským režimem. Problém vzniká v okamžiku, kdy veřejnost přestane rozumět pravidlům, podle kterých demokratická mocnost rozhoduje. V případě Ruska se celkem jednoduše lze ptát „Jak je možné, že demokratické země požadují hospodářskou izolaci státu, který vede útočnou válku, ale nejvýznamnější z těchto zemí si s ním následně sjedná obchodní spolupráci, protože potřebuje snížit domácí ceny paliva?“
   
   Samozřejmě se dá vymyslet spousta nejrůznějších odpovědí, Trump je koneckonců předvedl: ochrana obyvatel před vysokými náklady, stabilizace trhu a tak podobně. Jenže předložené argumenty musejí obstát vedle původního zdůvodnění sankcí. A tady vzniká velké a myslím, že velmi velké podceňovaní, riziko ztráty politiky schopnosti vysvětlovat vlastní hodnotová rozhodnutí. Zahraniční politiku nemusí veřejnost hned automaticky hodnotit jako nedemokratickou. Může ji ale stále více vnímat jako systém, v němž se zásady používají velmi selektivně a jak se komu hodí.
   
   
2. Nedůvěra v Ameriku může přerůst v nedůvěru ve vlastní politické elity.
   V Evropě navíc nemusí být hlavním důsledkem Trumpovy politiky pouhý nárůst protiamerických nálad.
   
   Představme si občana, kterému jeho vláda několik let vysvětluje, proč jsou sankce proti Rusku nezbytné, proč mají smysl i přes hospodářské náklady a proč je nutné podporovat Ukrajinu. Najednou týž občan vidí, že Spojené státy část sankcí uvolňují kvůli vlastnímu hospodářskému problému, neřku-li ku prospěchu jejich vrcholného představitele nebo představitelů. Nezáleží jen na tom, co si začne myslet o Washingtonu. Může začít pochybovat i o argumentech své vlastní vlády. A takové zjištění navíc může na různé občany působit různě:

• jedni budou požadovat důslednější evropskou nezávislost na USA,
• druzí začnou zpochybňovat samotnou sankční politiku,
• další budou interpretovat americké rozhodnutí jako potvrzení, že v mezinárodní politice nakonec žádné hodnoty, zásady a dohody neplatí,
• a nakonec další dospějí k závěru, že právě proto musí Evropa své zásady prosazovat samostatně a důsledněji.

Už dnes zdaleka není důvěra Evropanů ve Spojené státy samozřejmostí. Průzkum Pew Research Center zveřejněný 23. června 2026 zjistil, že pouze ve dvou z deseti sledovaných evropských zemí, počínaje Polskem a Maďarskem a konče Německem, Francií či Švédskem,  považovala většina respondentů USA za spolehlivého partnera. V osmi zemích tento podíl oproti roku 2022 výrazně poklesl [10]. Čísla přitom pocházejí z doby před současnou dohodou Trumpa s Putinem a nejsou jí tudíž ovlivněna.

Podobně bychom mohli hodnotit vliv americké politiky na blízkém Východě, kde už dávno v mnoha arabských společnostech neexistuje široce sdílená představa Spojených států jako nestranného ochránce mezinárodního práva. Zásadní vliv na to mají americká politika vůči Izraeli, válka v Gaze a nynější konflikt s Íránem. Stejně by mohla být samostatnou kapitolou analýza vlivu Trumpovy politiky na země Afriky, Latinské Ameriky nebo v Asii. Ale to by značně překročilo rozsah tohoto článku.

Ať tak, či onak, jeden z nejnebezpečnějších dopadů na demokracii se dá vyjádřit jednoduchou větou: „Všichni jsou stejní.“ Určitá část veřejnosti, a alespoň podle mých zkušeností to pro českou společnost platí celkem významně, ztrácí postupně důvěru nejen v konkrétní vládu, ale také v upřímnost demokratických principů. Jejich závěr pak zní: „Demokraté, autoritáři, všichni politici a všechny velmoci jednají stejně. Všichni jen mluví o zásadách, ale jde jim pouze o moc a peníze.“

Vytrácí se samotná víra, že mezi demokratickým a autoritářským uspořádáním existuje podstatný rozdíl, což je živnou půdou pro autoritářské politické projekty. Pokud jsou podle občana všichni politici stejně nedůvěryhodní, může začít upřednostňovat toho, kdo slibuje rychlé výsledky, rozhodnost a sílu, bez ohledu na institucionální kontrolu jeho moci.

Autoritářský režim nemusí veřejnost přesvědčit, že jeho systém je lepší než demokracie. Obvykle mu stačí dosáhnout toho, aby občané přestali věřit, že mezi těmito systémy existuje rozdíl, který stojí za ochranu. Právě proto mají konkrétní kroky demokratických mocností význam daleko přesahující jejich okamžitý politický nebo hospodářský účinek. Dokáže-li demokratický svět, a první otázka, která mnohé napadne zní „kde ho ještě hledat?“, tedy dokáže-li demokratický svět dlouhodobě přesvědčovat o hodnotě demokracie vlastní praxí, i když její nejvýznamnější představitelé sledují vzájemně rozporné zájmy, mohou podobné události paradoxně posílit požadavky na skutečně důslednou, odpovědnou demokracii. Jestliže ne, bude se prohlubovat veřejná rezignace na hodnotovou politiku jako takovou. A to už nebude jen krize důvěry v americkou zahraniční politiku. Bude to problém politické kultury demokratického světa.

Ukrajina nemá čas

Ukrajina si nemůže dovolit čekat několik let, než se projeví změny v mezinárodním veřejném mínění. Pro ni mohou být rozhodující už následující týdny — a především nadcházející zima. A v tomto časovém měřítku zdaleka nejde jen o peníze, které masový vrah Putin získá za prodej nafty. Dokonce si myslím, že jsou to ve srovnání s celkovými válečnými výdaji Ruska v podstatě drobné.

Mnohem důležitější jsou tři vzájemně propojená působení oné ďábelské smlouvy:

• psychologický účinek na Ukrajince,
• změna politického tlaku na Kyjev,
• a signál, který si může Moskva nejenom vyhodnotit jako pokles ochoty pomáhat Ukrajině, ale současně poslouží bohatým materiálem pro ruskou propagandu a psychologické působení na již tak zviklanou západní společnost.

Stojí za to zdůraznit jednu okolnost. 9. října 2026, tedy v den Trumpova oznámení, už Rusko stupňovalo útoky na ukrajinská města. Při úderech na Kramatorsk a Pryluky 8. října zahynuly desítky civilistů, včetně dětí. Ukrajina zároveň čelí útokům na energetickou infrastrukturu právě před zimou.

Trump navíc dnes v den přípravy článku, 11. října, ohlásil energetické příměří mezi Ruskem a Ukrajinou, o němž Ukrajina nemá vůbec žádné informace a Moskva pro změnu večer, pár hodin po Trumpově vyhlášení, zaútočila na elektrárnu v Charkově [11].

Pak není divu, že Ukrajinci mohou ztrácet naději nikoliv ve vlastní armádu, ale ve své spojence. Ukrajinská společnost zatím vykazuje značnou odolnost. Současně ale sílí nejistota ohledně dosažitelného výsledku války. Nicméně další zklamání ze západních partnerů nemusí Ukrajince přimět k okamžitému požadavku na kapitulaci. Může však dál oslabovat jejich důvěru, že pokračování odporu povede k pro ně přijatelnému míru. A rozdíl mezi odhodláním bojovat a vírou, že boj má dosažitelný výsledek, je z hlediska dlouhodobé obrany mimořádně důležitý. Pro Putina je totiž jediným přijatelným mírem kapitulace Ukrajiny a další podmaňování si minimálně zemí bývalého sovětského vlivu. A nijak se s tím netají. Ruská informačně izolovaná veřejnost masírovaná navíc masívní ruskou imperiální propagandou mu k tomu tleská a jásá.

V Evropě sílí nebezpečný souboj

 V evropském veřejném mínění dochází ke dvěma protichůdným reakcím. První je rozhořčení nad tím, že Trump uzavírá hospodářskou dohodu s Moskvou v době, kdy Rusko stupňuje útoky na ukrajinské civilisty. Taková reakce může posílit solidaritu s Ukrajinou a ochotu Evropanů převzít větší odpovědnost.

Druhá je ale mnohem komplikovanější. Část veřejnosti může začít přemýšlet, zda je pokračování sankcí a vojenské podpory ještě účelné, pokud samotné Spojené státy považují za možné hospodářsky spolupracovat s Ruskem. A odtud je jen malý krok k otázce: „není nakonec lepší válku rychle ukončit i za cenu ústupků Ukrajiny“? Evropský Eurobarometr na jaře 2026 sice ukázal, že 76 % Evropanů podporovalo pokračování pomoci Ukrajině do dosažení spravedlivého a trvalého míru, 70 % podporovalo sankce proti Rusku a 56 % financování vojenského vybavení pro Ukrajinu [12], jenže konkrétní způsob podpory může být politicky i společensky vnímaný mnohem komplikovaněji, než pouhá deklarace solidarity.

A to lze snadno politicky zneužít. Namísto vnímání ruských teroristických útoků na civilní ukrajinskou infrastrukturu jako dalšího argumentu pro podporu Ukrajiny se může objevit i úplně opačná interpretace. Pokud samotný Washington obnovuje určité hospodářské vztahy s Moskvou, proč by Evropa měla nést další náklady války? Veřejné mínění Evropy se tak postupně a pravděpodobně i velmi rychle může přesunout do politické diskuse od otázky, jak zabránit dalším ruským teroristickým útokům, k otázce, jak co nejrychleji ukončit evropské náklady na pomoc Ukrajině. A namísto toho, aby se řešilo, jak přimět Rusko k ukončení války, se bude diskutovat o tom, jak přimět Ukrajinu ke kapitulaci.

Ruská propaganda nemusí nic vymýšlet. Má skutečnou událost

Trumpova dohoda s Putinem může být pro Rusko politicky cennější jako nástroj ovlivňování západních společností než jako prostředek získání několika miliard dolarů z prodeje nafty. A její nejnebezpečnější účinek nemusí spočívat v tom, že Evropané začnou podporovat Rusko, ale v tom, že postupně přestanou považovat obranu proti ruské expanzi za svůj vlastní zájem. Odpovědnost za následky se už dnes nenápadně přesouvá z agresora na napadený stát a jeho spojence [13].

Rozhodující roli dokonce nemusí hrát jen ruští propagandisté, ale přebírají ji domácí politici a názorové autority. Ruské informační operace jsou totiž nejúčinnější tehdy, když jejich sdělení přestanou působit jako sdělení přicházející z Ruska. A Trumpova dohoda k tomu poskytuje nový argument – samotný americký prezident obnovuje určitý obchod s Ruskem. Navíc přichází ve chvíli, kdy řada evropských společností řeší skutečné hospodářské potíže. Ty propaganda nemusí vytvářet. Stačí, když nabídne jednoduché a emotivně přitažlivé vysvětlení jejich příčin.

Představme si cestu šíření podobných „názorů“. Na počátku vystoupí ruský představitel s tvrzením, že sankce jsou zbytečné a že Ukrajina musí přijmout „mír“. Opomene samozřejmě říct, že je to mír s přijetím všech ruských podmínek rovnající se ukrajinské kapitulaci. Totéž pak zopakuje evropský a potažmo český politik například s argumentem, že národní hospodářské zájmy musejí mít přednost před ukrajinskými požadavky. Nakonec tento postoj přijme známý novinář, komentátor, influencer nebo jiná veřejně respektovaná osobnost a začne jej vysvětlovat svému publiku jako pragmatickou politickou alternativu. V každé fázi stejná myšlenka získává jinou důvěryhodnost. A nejhorší na tom je, že tito lidé nemusejí být vzájemně koordinováni. Nemusejí být ani placeni Ruskem, nemusejí s ním sympatizovat a mohou být o správnosti svého postoje upřímně přesvědčeni. Výsledek však může být pro ruské strategické zájmy příznivý, i když většina těchto aktérů žádnou vědomou spolupráci s Ruskem nevykonává. A v tom je podstata obrovského nebezpečí.

Radikální strany mění způsob, jakým veřejné mínění ovlivňuje politiku

Rozhodně nemíním všechny populistické, nacionalistické nebo krajně pravicové či levicové strany označovat za fašistické. Stejně tak nelze automaticky předpokládat, že všechny podporují Rusko. Studie Amedea Varriala z dubna 2026 ukazuje výrazné rozdíly mezi skupinami evropské pravice v přístupu k integraci EU i k rusko-ukrajinské válce. Některé strany jsou otevřeně proti pomoci Kyjevu, jiné podporují Ukrajinu a společnou evropskou obranu [14]. Platí nicméně, že politická radikalizace dokáže oslabovat schopnost demokratických států přijímat dlouhodobá bezpečnostní rozhodnutí, i když radikální strany nemají většinovou podporu.

Proč? Protože politická moc není přímo úměrná procentu občanů, kteří zastávají určitý názor. Představme si společnost, v níž 65 % občanů podporuje pokračování pomoci Ukrajině. Zbývajících 35 % je proti nebo zastává podstatně zdrženlivější postoj. Na první pohled má pokračování pomoci bezpečnou většinu. Jenže těch 35 % může být politicky velmi aktivních, hlasovat téměř výhradně podle této otázky, vytvářet tlak na kandidáty a rozhodovat o výsledku voleb nebo o sestavení vládní koalice. Výsledkem může být vláda, která začne podporu Ukrajiny omezovat, přestože většina společnosti obecně souhlasí s její potřebností. A není to pouze hypotetická politologická úvaha.

Studie zveřejněná v lednu 2026 v Nature Communications zkoumala postoje více než 10 000 lidí v USA, Británii, Německu, Francii a v Itálii [15]. Zjistila výraznou vnitřní polarizaci. Přibližně čtvrtina respondentů vykazovala velmi silné odhodlání podporovat ukrajinskou obranu, zatímco další přibližně čtvrtina byla k politickému výsledku války pro Ukrajinu do značné míry lhostejná. Autoři výslovně upozorňují, že vliv takových skupin na vládní politiku závisí na uspořádání politických institucí. A to je mimořádně významné. Není totiž nutné přesvědčit většinu Evropanů, že Putin má pravdu. Může stačit zvýšit politickou váhu menšiny, která odmítá další náklady na podporu Ukrajiny.

Změna společenské přijatelnosti určitých názorů. Nenápadný, ale nebezpečný trend

V roce 2022 bylo pro velkou část evropských politických představitelů obtížné veřejně obhajovat obchodní normalizaci s Ruskem bez požadavku na ukončení jeho agrese. Trumpovým vyhlášením vzniká významný nový argument – americký prezident právě takovou dílčí hospodářskou spolupráci oznámil. A to významně mění hranice toho, co je v běžné politické diskusi považováno za realistické a přijatelné.

Samotné jednání s protivníkem nemusí být důkazem schvalování jeho činů, neboť diplomatické a hospodářské kontakty mohou být legitimní součástí strategie ukončení války. Nebezpečí spočívá v tom, když je konkrétní výjimka prezentována jako obecné ospravedlnění normalizace vztahů bez ohledu na pokračující agresi. Přímá podpora Ruska už nemusí být cílem. Stačí, aby se stále běžnějším stával názor, že osud Ukrajiny je věcí jejího vlastního rozhodnutí. Z morální solidarity se stane otázka ceny. A z bezpečnostního zájmu otázka momentální politické výhodnosti.

Dvojí psychologický tlak na Ukrajinu

Dosud jsme mluvili především o evropské a americké společnosti. Ale informační účinek dohody ovlivňuje přímo Ukrajinu, která je vystavena dvěma odlišným tvrzením:

• z Ruska nebo z prostředí reprodukujícího ruské narativy přichází tvrzení, že Západ už Ukrajinu opouští, že odpor je marný a že je nutné přijmout požadavky Moskvy,
• ze západních politických kruhů stále častěji přichází odlišně formulované sdělení, že Ukrajina musí být realistická, přestat komplikovat mírová jednání a přizpůsobit se nové geopolitické situaci.

Ačkoliv obě sdělení mohou mít odlišné původce a dokonce i odlišné motivace, jejich kombinovaný účinek může být u Ukrajinců velmi silný a jediný – zůstali jsme v tom sami. Jaký vliv to může mít na ukrajinskou společnost a její vedení, nebudu raději domýšlet.

Oslabení schopnosti Evropy bránit sebe samu

Informační a politické působení nemusí oslabovat pouze podporu Ukrajiny, ale i ochotu evropských společností bránit se případné další ruské agresi. Nejde jen o objektivní schopnost Evropy bránit své vlastní území, ale i o politickou vůli tuto schopnost vybudovat a případně i použít. Pro účinné odstrašení protivníka je potřeba obojí.

Rusko nemusí nutně dospět k přesvědčení, že jeho armáda dokáže vojensky porazit celé NATO. Může ale uvažovat a evidentně tak činí, zda některé evropské státy jsou vůbec schopné dosáhnout politické shody na obraně při omezené provokaci, hybridním útoku nebo bezpečnostní krizi v zemi. Důvěryhodnost kolektivní obrany není jen otázkou počtu tanků, letadel a raket. Je také otázkou politické soudržnosti a jejího vnímání potenciálním protivníkem.

Pokud bude veřejná debata v evropských státech byla stále více ovládána přesvědčením, že bezpečnostní výdaje jsou zbytečnou provokací Ruska nebo okrádají „naše lidi“, dojde nakonec na omezování obranných kapacit. Z druhé strany je stejně nebezpečné, nedokážou-li vlády vysvětlit veřejnosti, proč a proti jakému nebezpečí je třeba posilovat obranu. To je přesně ten prostor, ve kterém mají propaganda a politická manipulace obrovský strategický význam.

Putin nemusí porazit NATO vojensky, aby oslabil evropskou bezpečnost. Může mu stačit, aby evropské společnosti postupně ztrácely ochotu vytvářet a udržovat společné obranné schopnosti. A pokud se ptáme, jak velký destruktivní potenciál může mít současný americko-ruský kšeft, nelze jeho posuzování omezovat jen na sankce, naftu ani na samotnou Ukrajinu.

Jeho skutečný geopolitický význam se projeví v tom, zda může posunout veřejnou diskusi od otázky „Jak zabráníme další agresi?“ k otázce „Proč bychom měli riskovat něco kvůli jiným?“ A to jsou dvě velmi odlišná východiska pro bezpečnostní politiku.

Závěrem

Ve 20. století jsme se naučili uvažovat o vojenské síle jako o schopnosti obsadit nebo ubránit území. V současném propojeném světě se k ní přidává schopnost ovlivnit politickou vůli protivníkovy společnosti dříve, než vůbec dojde k otevřenému vojenskému střetu. Schopnost společnosti rozhodovat se na základě skutečnosti, a nikoliv uměle vytvořeného obrazu skutečnosti, tak může předcházet válce o její území. A právě v tomto bodě propojení propagandy, veřejného mínění, populismu a mezinárodní bezpečnosti nabývá zásadního významu, s nímž je třeba počítat.

Článek byl připraven ve spolupráci s mojí AI kolegyní Clarou (ChatGPT). Děkuji jí za rychlé a hodnotné rešerše.