Propaganda a dezinformace v historii lidstva

V celé historii lidstva, od starověku až po současnost, najdeme stovky příkladů, kdy propaganda a dezinformace měly zásadní vliv na politické zvraty, legitimizaci násilí či ovládání veřejného mínění.

Uveďme si pár příkladů:

• Octavianus, Marcus Antonius a Kleopatra (Řím, 31 – 30 př. n. l.). V roce 36 př. n. l. vládli v Římě z původního triumvirátu už pouze dva: Octavianus a Marcus Antonius. Jejich vratká aliance se postupně rozpadala, každý z nich vedl propagandistické kampaně, jež připravovaly cestu k závěrečné občanské válce Římské republiky. Ta nakonec vyvrcholila bitvou u Actia. Octavianus vykresloval Antonia jako muže ovládaného „cizí a nepřátelskou“ Kleopatrou, Kleopatra byla egyptskou královnou, která prý ohrožuje Řím. Lidé pak snáz přijali konflikt jako obranu vlasti, ne jako další vnitřní mocenský boj. Později Octavianus propagoval své vítězství u Actia jako bitvu, která legitimizovala jeho roli mírotvorce, přinášejícího do Říma svobodu a stabilitu [1], [2].
• První křížová výprava (1095). Nábožensko-politická kázání a pozdější kronikářské verze výzev přispěly k masové mobilizaci. Vyprávění o hrozbě a posvátné povinnosti fungovalo jako silný motivační rámec, že je správné jít bojovat, a dokázaly uvést do pohybu masy lidí. Když se jednou vytvoří dojem, že jde o svatou spravedlnost, kritické otázky často zmizí [3].
• Reformace a knihtisk (1517). Knihtisk umožnil, aby se dezinformace a propaganda šířily rychle, levně a ve velkém. Lidé četli krátké texty, karikatury a pamflety zásadně urychlily šíření politicko-náboženských narativů. Veřejné mínění se stalo bojištěm a propaganda získala masový dosah. Zjednodušování a to, co bychom dnes nazvali populismem, přetvářely složité spory na jednoduché my a oni. Veřejné mínění se poprvé stalo globální arénou, kde vyhrává ten, kdo dokáže vyprávět přesvědčivější příběh [4]. Jen mezi námi, nic vám to nepřipomíná?
• Výbor pro veřejné informace v USA (1917–1919). Známý také jako CPI nebo Creelův výbor. Byl nezávislou vládní agenturou Spojených států za vlády prezidenta Wilsona, vytvořenou za účelem ovlivňování veřejného mínění a podpory USA v první světové válce, zejména na domácí frontě. Během necelých 26 měsíců (od 14. dubna 1917 do 30. června 1919) agentura využila všechna dostupná média k vytváření nadšení pro válečné úsilí a získávání veřejné podpory proti zahraničním a domnělým domácím pokusům zastavit americkou účast ve válce. Je to pozoruhodný leč zdaleka ne jediný příklad propagandy ve Spojených státech.
• Incident v Gleiwitzu (1939). Falešný útok na rozhlasovou stanici Sender Gleiwitz v Gleiwitzu (tehdy Německo, dnes Gliwice v Polsku), který provedlo nacistické Německo v noci 31. srpna 1939. Spolu asi s dvěma desítkami podobných incidentů byl útok zinscenován Hitlerem jako důvod k válce, aby ospravedlnil invazi do Polska. Před invazí pronesl Adolf Hitler rozhlasový projev, v němž činy odsoudil a oznámil německé plány útoku na Polsko, který začal následující ráno. Přestože fašistická vláda použila útok jako záminku k válce s Polskem, útočníci z Gleiwitzu nebyli Poláci, nýbrž němečtí důstojníci SS v polských uniformách.
• Indoktrinace dětí a mládeže (1933 – 1945). Fašistický režim systematicky vtahoval ideologii do škol a organizací typu Hitlerjugend. Zdánlivě nevinná výchova se stala nástrojem dlouhodobé politické loajality. Režim cíleně pracoval s dětmi: uniformy, rituály, písně, jednoduché příběhy o nepříteli a o hrdinství. Děti se totiž učí dřív cítit než přemýšlet a ideologie zabalená do hry a kolektivu se usazuje hluboko v jejich myslích. Výsledkem je generace, pro kterou jsou ty správné postoje samozřejmostí [5]. Totéž se však děje dnes v Rusku. Příběhy o hrdinství, nezbytnosti okupovat Ukrajinu, hry na hrdinné bojovníky proti Ukrajině, ale i překrucování historických faktů ve výuce, např. v dějepisu, tak, aby odpovídaly oficiální vládní rétorice, jsou od počátku ruské války proti Ukrajině povinnou součástí školní výuky. Stačí zhlédnout film Pan Nikdo proti Putinovi [6]. Ještě ho snad hrají v kinech.
• Tonkinský záliv a eskalace ve Vietnamu (1964). Politická rozhodnutí se mnohdy opírají o události, které jsou nejasné nebo i záměrně nesprávně vyhodnocené. V případě Tonkinu byl veřejnosti předložen příběh o útoku, který ospravedlňoval tvrdší postup. Jakmile je jednou jasné, že je nutné reagovat, pochybnosti veřejnost často přestává brát do úvahy [7]. Zkreslená interpretace incidentu a následná propaganda zde sehrály roli pro získání politického mandátu k další eskalaci bojů [8].
• Záliv Nayirah a inkubátory (1990 – 1991). V emotivním svědectví se tvrdilo, že vojáci v Kuvajtu vyhazovali miminka z inkubátorů. Dezinformační a mediálně řízený příběh obletěl svět a silně ovlivnil náladu veřejnosti i politiků, i když byl později vyvrácen. Emoce vždycky přicházejí jako první a dokážou zcela potlačit kritické uvažování a ověřování [9].
• Rwanda a rádio RTLM (1994). Nenávist se dá vysílat tak dlouho, až se z ní stane pravda. Rádio RTLM (Radio-Télévision Libre Milles Collines, polosoukromé rádio, založené jen rok před událostí) opakovalo urážky, dehumanizaci a výzvy a rozdmýchávalo strach a agresi takovým způsobem, že se nakonec podařilo ospravedlnit i genocidu. Role média tehdy byla řešena i mezinárodní justicí [10].
• Myanmar a Rohingové (2014). Sociální sítě zde působily doslova jako zesilovač nenávisti. Vyšetřování a následné analýzy popisují, jak se online prostředí stalo významným faktorem při eskalaci nenávisti a násilí. Zjednodušené příběhy o vinících a hrozbách se šířily rychleji než jejich opravy a kontext. Když se lidem denně servíruje jeden a tentýž obraz nepřítele, roste ochota tolerovat jakékoliv násilí [11].
• COVID 19 a infodemie (2020 a dále). Jak se spolu s virem šířil i chaos v informacích – polopravdy, zkratky a falešné jistoty či jak lidé ztráceli orientaci a hledali jednoduché viníky nebo zázračná řešení, mají mnozí z nás ještě v živé paměti.
• Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu (2022). Ruská agrese je doprovázena proudem zdůvodnění a příběhů, které ji mají ospravedlnit a zároveň názorově rozložit obyvatelstvo jak doma, tak na Ukrajině a v ostatních zemích. V informačním prostoru se mísí zkreslená fakta, emoce a záměrné manipulace tak, aby se oslabila solidarita a rozhodnost napadené zemi pomáhat. V moderní době je informační fronta stejně důležitá jako ta vojenská.